... Bylo nebylo... :)

Bylo ráno. Slunce vycházelo nad obzor a nad Eldamarem bylo vidět první známky probouzejícího se nového dne. Ptáci vylétali z korun stromů okolních lesů, srny vyšli na louku a s klidem se začali pást. Byl nový den. Básník by řekl, že nastalo každodenní probuzení života. Není však všechno takové jak se zdá. Z koruny stromu vyletěl orel, který mířil směrem k hranicím Eldamaru a těsně před hranicí města zničehonic padl mrtvý na zem. 
Bylo to ráno, jaké tu je už několik let. Bylo to ráno, stejné jako každé. V Eldamaru bylo hrobové ticho. Eldamar byl mrtvý.
Bylo to prokletí, řekli by starší, bylo to vyšší mocí? Nikdo v tuto chvíli nevěděl. Všechna větší města byla děsivá svým mrtvolným tichem. Ze všech těchto měst se stal krásný hřbitov odvážlivců a lidí, kteří mysleli, že se tam dostanou. Bylo to místo, jehož hranice byla protnuta hranicí z mrtvých zvířecích těl, která nevěděli o nebezpečí, které jim hrozí.
A přesto bylo místo, kde i v Eldamaru vládnul život. Místo, kde přežívali trosky lidí, kteří nestihli před lety odejít. Trosky, které ještě žili a chránili, střežili a hlídali. Byli živí nebo ne? Věděli oni, čím jsou? Jakou kletbu tehdy použily, aby dokázali uchránit jednu z nejvzácnějších věcí pro elfský národ? Elfa, který jim byl vším, a každý rád by za něj podal svůj život, aby jej zachránil. Byli ochotni přistoupit i po špatných zkušenostech z předchozích staletí, aby se vyhnuli černé magii? Kletba, která vládla nad středem města, která změnila tuto jeho část v místo, které ochrání před čímkoli za cenu nejhorší? Za cenu ztracených duší. 
Přesto tak udělali. V zoufalství, kdy poslední své síly dali do dopisu a holuba, který měl najít poslední přeživší elfy, aby jim přišli pomoci a zachránili tím budoucnost elfů. Zaklínací rituál tehdy stál sílu a moc i těch nejstarších. 
„Marien, hranice se blíží!“ řekl s vyděšeným hlasem starý elf, zahalený až po hlavu v plášti. Ukazoval na hranici, kde se zelená tráva měnila v šedivou vyprahlou zem. A měl pravdu. „Neudržíme to již déle. Pokud by někde skutečně elfové byli, už by přišli a pomohli. Vždyť královská krev musí přežít!“ S rozhodným výrazem se podívala na skupinku klečící u malého dítěte. „Co teď?“ „Neudržíme ji již“, řekl jeden „měli bychom přejít k věci.“ Ostatní zvedli hlavy, a Marien se mohla pohlednout do zbídačených tváří, plných jizev, smutku a propadlých ztracených očí. „Pokud se rozhodneme použít kletbu, má aspoň nějakou šanci. Však naše životy, jsou v porovnání s jeho bezcenné!“ Pár elfů ze skupinky stáhlo kápě z hlavy a stoupli si podél těch dvou. Sledovali pomaličku se blížící hrozbu, nezastavitelnou, děsivě silnou. Z očí některých se mísil strach s odhodláním. „ Kletby! Bože, řekli jsme si kdysi, že už žádné a nikdy nepoužijeme!“ 
Nebylo však zbytí. Hranice postupovala děsivě rychle. A ta došlo k tomu nejhoršímu. Skupina se seskupila kolem malého dítěte. „Doufám, že mu to neublíží.“ Řekl jeden z nejstarších. „Nesmí!“ Odvětily shodně ostatní. Jak jim asi bylo, když tam stáli a byli odhodláni své životy darovat na přežití pouze jednoho jediného, jaké je darovat svou duši zlu výměnou za život jednoho tvora. Spoustě z nich proběhla hlavou myšlenka, proč Corellon neudělá něco aby, tomuto zabránil. Aby zabránil své rase uskutečnit věc, které se tolik báli, která převyšovala jejich chápání. Corellon ale nezasáhl.
Obřad a zaříkání proběhli za zvuku blížící se bouře, nebe plného blesků a temných mračen, větru, který vyrvával stromy i s kořeny. Ale proběhla. Duše oddaných se s třesem země vydali na cestu zla. Těla byla rozervána procházejícími blesky. Tělo prince s ránou padlo na zem. A nastalo hrobové ticho. Ticho, u kterého by každý řekl, že znamená konec. Po pár minutách nehybnosti a absolutního ticha, však tímto klidem zazněl slabý zvuk. Zvuk, který znamenal mnoho. Z princova těla se ozvalo slabé zabušení srdce. A pak se dělo vše v chvilce. Stromy v okolí vyšlehli své kořeny a začali pomalu překrývat ležící tělo mladého dítěte, spícího spánek, který neměl jen tak brzy skončit. Po chvíli v Eldamaru už tělo neleželo, stromy se seskupily a uzavřeli jej do podzemních prostor pod kořeny. 
Poté se kostry vydali střežit toto tělo a toto místo. I kdyby za něj měli dát ten poslední život ten zbytek, který jim, jako oživlým mrtvolám zbyl. Však zlo ovládalo jejich mysl.
A tak Eldamar tohoto pozoruhodného rána začal znovu žít. Žil životem chrastících kostí a řevu ztracených duší.

... By ♥ Erin...