Dopis z Eldamaru

Holub prudce dosedl na větev. Zpod křidélka mu stekla kapička krve. Měl jej mírně pochroumané od chvíle, kdy na něj v lese, kousek od Eldamaru, přímo ze skály zaútočil ten velký tvor. Bylo velmi náročné a vysilující vyhnout se mu a uletět. Orel byl velmi hladový. Teď, v době, kdy v Bolesti nepřežívalo mnoho tvorů, byl doslova krvelačný.

   Let nebyl snadný. Křídlo mu pořádně nesloužilo a energie malého holuba pomalu vyprchávala. Seděl na větvi a zobákem si u rány pýřil peříčka. Věděl, kam spěje jeho cesta. Elfové se o něj starali celou dobu moc hezky, byl jedním z královských holubů. Od vypuštění letěl oddaně a odhodlaně za svým cílem – najít skupinku elfů přežívající snad někde u území lidského města.

   Tuto cestu znal důvěrně. Kdysi ji létával téměř denně, nikdy se mu však nezdála tak dlouhá a těžká, jako nyní. Svět byl jiný, tvorové děsivější a útočnější než kdy předtím a nezbylo mnoho stromů, na kterých by si mohl bezpečně odpočinout. Až elfy najde, zůstane s nimi. Vzkaz, který nese, je velmi vážný, ale zároveň povzbudivý.

   „Elfský princ žije!“ stálo v něm. „Zachránil se, avšak potřebujeme pomoc. Víly nám donesly zprávu, že se snažíte pokořit Bolest. Pokud se vám podaří odsunout její sílu alespoň kus od Eldamarských hranic, budeme moci jeho veličenstvo přemístit na bezpečnější území. Prozatím používáme starou magii pro udržení alespoň maličkého území u Poradního stromu, avšak naše síly slábnou. Mimoto jsme již téměř bez jídla a už nevydržíme dlouho malého prince chránit. Pospěšte, prosím!"