Historie elfů

Dožívají se řádově stovek let, takže není divu, že pro ně čas plyne poněkud jinak než pro lidi (záměrně neříkám jiné národy, u některých je situace docela podobná). Jsou jednou z nejstarších ras. Neměli nikdy potřebu kolonizovat, takže se po celém světě objevily spíše izolovanější skupiny, které nevěděly jedna o druhé. Jejich typickým rysem je soužití s přírodou, takže památky po jejich osídlení v některých hvozdech jsou nepatrné, jsou-li vůbec nějaké.
Začátky této rasy byly tak dávno, že si je pomalu už ani sami elfové nepamatují. S určitostí však můžeme říci, že první generace se vyznačovaly spíše klidným a umírněným životem v hvozdech, nestavěli žádné velké architektonické památky. Jejich hlavním zájmem nebylo poznání (jak by se dalo očekávat), ale spíše veselí (zkrátka život bez starostí). První známky orientace ze zábavy na vědění jsou patrné teprve s prvními problémy, které se vyskytly. Těmito problémy byly zejména klimatické změny a setkání s orky.
První věk začíná stvořením elfů a končí výskytem orků (jeho přesná datace by byla lehce za stvoření orků, ale to není důležité). Jeho základními rysy jsou bezstarostnost a lehkovážnost jediné rasy, která se na zemi objevovala. Písemné, architektonické ani jiné podobné památky z této doby nemáme. O tom, jak se elfové chovali v prvním věku, se dozvídáme zejména z pozdější lidové tvorby elfů. Zprávy jsou ale značně zkreslené a stylizované, takže je nutné je brát s rezervou.
S příchodem orků elfové zažívají první velkou ránu, když jsou jednotliví obyvatelé hvozdů násilím vytlačeni a zahnáni na jiná, dosti vzdálená místa. Střetáváním rozdílných kultur jednotlivých elfů se formuje kultura nová, ve které se objevují také první myslitelé (samozřejmě rekrutováni z řad kněží – náboženství obecně získává na významu – potřeba „ochrany“ před orky a zlým osudem, který se na elfy hrne ze všech stran).
Po zdrcující porážce elfů a jejich vysídlení téměř poloviny celého světa (svět je geograficky více méně rozdělen na dvě poloviny – orčí a elfí) dochází k obnově a obrovskému rozkvětu této rasy. Objevuje se sice stále ještě nadšení pro radost, radovánky a veselí, ale na druhé straně si sami elfové již plně uvědomují důležitost vzdělání a filosofie. Tato doba je typická velkým množstvím písní a literárních děl. Z architektonických památek stojí za zmínku hlavně propracovaná (a dobře do přírody zakomponovaná) opevnění, která měla chránit hlavně před orky.
Právě tento druhý věk by se dal považovat za zlatý věk elfů. Po strmém vzestupu však často přichází pád. Tímto pádem je v této zrada drowů a nový pád rasy. Ještě před tím ale poznali trpaslíky, kterým pomohli v jejich tíživé situaci.
Následné rozbroje mezi elfy a drowy a mezi elfy a orky znamenaly po letech prosperity opět úpadek. Neudržitelnost pozic na obou frontách vedla k tomu, že elfové opět ustoupili orkům, kteří se tak rozšířili na více než půlku světa. Ústup před orky byl logický, protože mezitím, co orkům šlo o místo, drowům šlo jen a pouze o hlavy elfů. Pozice proti drowům tedy bylo nutno udržet za každou cenu. K přesunu těchto sil došlo na poslední chvíli, kdy elfové významně začali ztrácet na obou frontách. V nastalém sledu bitev, kde šlo elfům doslova o vlastní existenci, se karta obrátila a elfové za cenu velkých ztrát drowy porazili. Velmi jim v tomto vítězství pomohli také gnomové, jejichž dobrodruzi v té době doputovali až k elfskému městu.
Elfové přišli téměř o všechno, co během druhého věku získali a co vybudovali. Z pohledu elfů tady začíná třetí věk charakteristický pokusem o obnovu zašlé slávy. Nastává dlouhé období, které je plné menších konfliktů a postupným vývojem elfů do dnešní podoby. Elfové si uvědomili, že hlavní bohatství je bohatství ducha, protože cokoliv materiálního může být lehce zničeno (jako se tomu stalo již dvakrát).
Elfové ve třetím věku jsou bráni jako nejvzdělanější rasou ze všech, která se ale více méně stará o sebe. V rámci vzdělanosti v oboru geografie se nemalé skupinky elfů dobrodruhů vydávají do světa, kde postupně naráží na trpaslíky (velkou dobu o sobě tyto dva národy nevěděly) a na lidi. Mezitím, co mezi jiné rasy se jakkoliv nehodlali plést, u lidí učinili výjimku. Elfové poznali nerozhodnost lidí a nemohli dovolit to, aby se tento nový perspektivní národ přiklonil k drowům nebo orkům. Lidé se postupně diferencovali na dva tábory (zlí X hodní). V nastalém střetu se elfové postavili samozřejmě na stranu hodných, ale právě obava z toho, že je v lidech zakořeněno jak dobro, tak i zlo, způsobuje, že elfové dodneška lidem moc nevěří (původně si elfové mysleli, že poražením „zlé půlky“ lidstva zlo mezi lidmi zmizí, ale brzy poznali, že se tomu tak nestalo).